Goliášův komunikační bloG

Nějaké úvahy

Úvaha o existenci, víře a poznání

"Bodem absolutní nevíry je absolutní egoizmus.", nevěříte ??
Bodem absolutní nevíry je absolutní egoizmus, možná to tak nevypadá, ale filozofie již dříve rozvinula teorie v nichž mnozí velcí filozofové tvrdí, že existuji pouze já, tedy mé vědomí, vše ostatní je pouze projekcí mého vlastního vědomí. Zní to možná absurdně, ale mé já je to jediné, čím si mohu být jistý, vše ostatní může být „šálení smyslů“, tedy, musím věřit, že to co vidím, co počítám, nebo čeho se dotýkám, je skutečnost a to je již otázka pouhé víry, neboť člověk si ničím takovým nemůže být zcela jist.

Mohu se rozhodnout věřit pouze tomu, co je možné vypočítat, ale již v té chvíli se dostávám do problému, neboť téměř vše, co lze matematicky dokázat, lze zase v jiné matematice popřít. K jakémukoli závěru bych na základě čísel a axiomů došel, tak abych na něm mohl stavět, musel bych napřed věřit tomu, že axiomy vyplývají z nějakého obecného principu, který ovšem již nemohu objevit jiným způsobem, než svými smysly, nebo myšlením mého já.

Smysly mě ovšem mohou kdykoli oklamat, nemluvě o tom, že si nemohu být jistý ani samotnou existencí těchto smyslů, vždyť nejde o nic jiného, než o mé vjemy v mozku, tedy dost možná se nejedná o nic jiného, než o mou vlastní vnitřní představivost.

Pokud se tedy rozhodnu věřit matematice a pro její rozvinutí i svým vlastním smyslům, stávám se již značně věřícím člověkem, který věří, ba je dokonce hluboce osobně přesvědčen o skutečnostech, jejichž existenci není možné dokázat žádným nezvratným způsobem. Věříme totiž ve svůj život a existenci okolního světa a ve správnost vjemů, které z okolí přijímáme.

Dále přirozeně, chceme li žít, nám nezbývá, než věřit v existenci druhých bytostí, jiných lidí. Uvěřit, že nejsou pouze naší vnitřní projekcí. Nemluvě o tom, že jim dokonce musíme do jisté míry, důvěřovat – člověku, který za mnou stojí na zastávce autobusu a klidně by my mohl vrazit nůž do zad, musím věřit, že to neudělá, dále musím věřit řidiči autobusu a nakonec i svému „štěstí“, že dojedu na místo živý a zdravý. O tak mohutné dávce víry, jakou potřebuji, abych byl schopen ještě například přátelství, lásky či manželství, pak již nemá ani smysl mluvit.

Když tak přemýšlím o životě, uvažovat o absurditě víry v Boha, je zbytečné. Zdá se totiž, že Bůh je přinejmenším stejně tak skutečný a hmatatelný vírou, jako cokoli jiného v lidském životě. Vždyť pokud bych prohlásil, že neexistuje, stal bych se velmi osamělou hříčkou náhody uvnitř absurdního, omylem vzniklého vesmíru, který na okamžik existuje a za okamžik opět existovat přestane a to vše zcela bezdůvodně.

Co na to říkáš, čtenáři? Tedy pouze v případě, že existuješ a za předpokladu, že opravdu existuji i já, autor jehož úvahu nyní čteš. Já totiž vůbec existovat nemusím a celý tenhle blog může být jen další projekcí tvých vlastních myšlenek. Jistě, můžeš mi napsat a já ti mohu i odpovědět, ale jak zjistíš, že jsem to skutečně „já“ z masa a kostí? I kdybychom se sešli osobně a já tě ujišťoval o tom, že existuji, vůbec to tak být nemusí, budu prostě jenom tvojí smyšlenou představou, které tvé vlastní podvědomí přiřklo roli blogaře a vložilo do mých neexistujících úst ujišťovací větu: „Ale vždyť já doopravdy existuji.“
Žádné komentáře
 
Rozcestník blogerů | Vtipy | Seriály


Ahoj, pokud se známe osobně, nebo mi z regulerního důvodu potřebujete napsat
a týká se to mého blogu, pište do tohoto okna.
Pokud zadáte chybně Vaši e-mailovou adresu, zprávu neobdržím.